Jdi s tim do **** ✕ Stalkuj mně ;)
Follow @fabulatorcz

follow us in feedly

Rozverný Fabulačník

4 typografická pravidla, která nakopnou tvůj blog

file8711278531094

Pro rubriku Tipy pro blogování vyplozeno 18.4.2015 v 21:00

Blog sice není knížka, ani žádná odborná práce držící se striktní struktury, ale přesto je velmi důležité, držet se alespoň základních typografických pravidel. Jde o to, aby jsi čtení svých textů co možná nejvíce zjednodušil a blog udělal vizuálně přitažlivý. Základem této snahy je správná volba barvy, typu a velikosti písma a členění textu.

1. Barva fontu a pozadí

Volba správné barvy je nesmírně důležitá a pokud ji autor zvolí špatně, blog se stane úplně nepoužitelným. To v případě kdyby například zvolil žluté písmo na bílém pozadí. To jsou ale extrémní případy, které jsou naštěstí k vidění spíše někde v muzeu a to ještě ve velmi špatném muzeu.

Začněme s výběrem pozadí. Důrazně nedoporučuji použit jakýkoliv obrázek. Obrazce pod textem jsou při čtení velmi rušivé. Jednolitá plocha je jasnou volbou. A i zde bych se vyhnul křiklavým barvám. Nejvíce vhodná je bílá (případně hodně světle šedá, béžová a tak) nebo černá. Já fanoušek černé úplně nejsem, ale zase na čtení v noci se hodí výborně.

Na první pohled je pak nejlepší volbou písma černá, protože k bílé je nejvíce kontrastní. Nicméně přílišný kontrast může zbytečně unavovat oči, takže je lepší zvolit hodně tmavou šedou. Černá se dá použít společně se ztučněním na zvýraznění textu.

2. Typ fontu

Existují dva základní typy fontů – patkové a bezpatkové. Patky jsou takové „kudrlinky“ u písma, které pomáhají očím udržet se na řádku. V patkovém fontu se tisknout běžně knihy, noviny a časopisy. Bezpatkové písmo se používá u nadpisů. Na webu panuje trochu opačný názor a to, že bezpatkové se na obrazovce čte lépe. Je to ovšem spíše věc názoru. Mně například přijde, že to úplně jedno.

Rozhodně bych zůstal u nějakých klasických písem, na které jsou uživatelé zvyklí (Times new Roman jako zástupce patkových a Arial nebo Helvetica jako zástupci bezpatkových) a příliš bych neexperimentoval. Rozhodně nepoužívat nějaká gotická písma, Comic sans nebo podobné vylomeniny. Písmo musí být konzervativní!

3. Velikost fontu

Velikost je opět trochu individuální záležitost. Zde ovšem platí, že použití spíše většího fontu je lepší. Spousta lidí (i já) jsou sice borci, co ještě dokážou přečíst i blechy, ale to neznamená, že se čtou nejlépe. A spousta uživatelů ani neví, jak si písmo v prohlížeči zvětšit.

Je paradoxní, že text s většími písmeny se může opticky zmenšit. Kdyby šlo o blechy, tak uživatel vidí na obrazovce obrovský blok zahuštěných písmenek, do kterého se mu rozhodně nebude chtít pouštět. Když bude písmo větší, uvidí jen menší část, která nebude tak zapatlaná. A pro dosažení lepší vizuální přitažlivosti je nezbytný ještě další krok.

4. Členění textu

Členění textu je úplný základ, který text zkrásní o 100%. Je to lepší než pudr a všechny šminky dohromady. Rozhodně se vyplatí dělat odstavce. Jenom pozor, odstavec není to samé jako nový řádek! Odstavec znamená, že je mezi ním a dalším textem prázdný řádek (v tištěných knihách to není prázdný řádek, ale odsazení prvního řádku zleva, ale to se nás zde netýká)

Dobré je samozřejmě používat i nadpisy, ale ty odstavce jsou opravdový základ.

A když se na to někdo vysral?

Přesto se však může stát, že se dostaneš na druhou stranu barikády a před tebou stojí blog sice se zajímavých obsahem, ale s děsivou čitelností. V takovém případě si není třeba kazit oči. Stačí využít jednoduchý plugin do prohlížeče. Readability vytáhne obsah článku a hodí do nějakého přijatelného formátování. Sice není všemocný, ale často pomůže.


Jelikož jsem nesnědl kaši chytrého Honzy, tak se chci zeptat i tebe, co by měl blog splňovat, aby se ti na něm dobře četlo?


Pro rubriku Tipy pro blogování vyplozeno 18.4.2015 v 21:00

Muž pánem domácnosti #6 – Ty ještě máš televizi?

DSC_0251

Pro rubriku Osobní vyplozeno 14.4.2015 v 21:33

Stejně tak jako se objevují nové vynálezy, tak i ty staré musí zanikat. Kdysi hrdí vůdcové svojí doby se přesunují do sklepů nebo do nelegálních skládek za kopcem. I když je třeba televize stále na výsluní, tak v mé skromné domácnosti už zemřela děsivou smrtí.

Nebudu vám lhát. Když mi bylo jen pár let, tehdy jsem si ještě myslel jak je sto korun hodně peněz, tak už brzy ráno jsem žhavil tu kouzelnou bedýnku. Vlastně ani moc nezáleželo na tom, co na ní dávají. Jako pohádky, to ano, ale už bylo jedno, jestli to byl digimon nebo pokemon Ty světelné paprsky mě dokázaly dokonale paralyzovat. Ale tyhle doby už jsou dávno pryč a dneska na slovo televize reaguji jen jediným udiveným – WOW, to ještě někdo používá?

Léčba

Když jsem se přestěhoval do Prahy, tak televize byla jedním z prvních kusů nábytku, které jsem neměl. Nicméně jako technicky vyspělý člověk jsem vlastnil TV tuner na USBčku. Anténka to byla malá a spíše než jako vybavení moderního muže vypadala jako dětská hračka, nicméně po hodinovém úsilí se mi ji podařilo naštelovat do takové polohy, že jsem chytal obraz. Pokud nepršelo. Nebo nesněžilo. Nebo nesvítilo moc sluníčko. Nebo jsem o ten blbej kabel nezapokopl a skoro si nezabil počítač…

A tak jsem večer co večer musel sledovat Kdo přežije, Simpsonovi a pak občas ještě něco dalšího, což už stereotypy nasáknutý mozek ani moc nepobíral. Jel jsem tu rutinu dokola, dokola a dokola a dokolečka. Pak jsem si přeinstaloval počítač a najednou mi tuner nefungoval. A já zjistil, že jsem příliš líný na to, abych se díval na televizi. To sice zní krutopřísně líně, ale ve výsledku to bylo jen dobře.

Muž pánem zábavy

A najednou jsem se stal pánem své vlastní zábavy. Já rozhodoval, na co se budu dívat a jestli budu přeskakovat ty nudné části, kde jen mluví a nezabíjí nebo nesouloží. Ona je totiž televize děsivý diktátor. Něco jako když supermarkety za pomoci decentní slevy rozhodují, co se bude v českých domácnostech vařit. Sice jsem jedl podle diktátu, ale díval jsem se svobodně. Byl jsem volný.

Mě už to médium televize prostě nějak nebere. Pravda, že když mi někdo řekne, že byl v televizi, tak to pořád s sebou nese určitý respekt a prestiž. Prostě WOW efekt. Ale jinak mi ta bedýnka přijde jako věc, která je dopředu odsouzená k záhubě.

Všechno už mám na internetu a na Youtube je tolik živého materiálu, že bych to nestihl shlédnout za několik životů. Místo reality show existuje Twitter, kde se pořád něco děje a kde jsou větší exhibicionisti než Vladko. Zpravodajství už je taky trochu pasé, leda že by mi bylo špatně a potřeboval bych blít (NOVA je universální léčitel!) a pokud mě zaujme nějaký pořad, tak se na něj kouknu v archivu na netu.

Viva moderní svět!


A co váš skromný domov? Máte v něm televizi? Protože jestli ano, tak se budu hrozně divit…


Pro rubriku Osobní vyplozeno 14.4.2015 v 21:33

Šarlatové písmeno – Nathaniel Hawthorne

text

Pro rubriku Recenze vyplozeno 11.4.2015 v 23:34

Šarlatové písmeno je druhá klasika, kterou jsem četl v krátké době. To mi přímo nanahrává, abych ji porovnával s Pýchou a předsudkem. Asi budu srovnávat nesrovnatelné, ale já jsem odvážný člověk, tak se o to alespoň pokusím.

Šarlatové písmeno je především příběh o morálce, o vině a o výčitkách. Toto téma už není pro dnešní dobu aktuální, protože na hříšnost se nenahlíží tak jako dříve a tím pádem slouží spíše jako exkurze do tehdejší doby. Respektive do Nového světa, kde byly mnohem tvrdší poměry než v Evropě.

V tomto je téma Pýchy a předsudku dnešní době bližší, protože spousta zlatokopek (či zlatokopů) máme i dnes. Jen už většinou nemají statut ženy, ale milenky.

Děcka dělat se nevyplácí

Hlavní postavou Šarlatového písmena je Hester Prynnovejová, která udělá tu chybu, že se spustí s mužem, který ani trochu nepřípomíná jejího manžela Rogera. Ten je sice považován za mrtvého, ale na scénu se objeví přesně v momentě, kdy už Hester stojí na pranýři za to, že má s někým dítě a nikdo neví s kým. Na znamení tohoto hříchu musí nosit šarlatové písmeno. Hester ho k nelibosti obce nenosí jako potupu, ale jako krásnou ozdobu. Všichni se jí straní, ale ona si z toho moc velkou hlavu nedělá a ještě navíc svou dceru vychovává k obrazu dosti divokému.

Toliko k ději. Na začátku mě nesmírně vytočil prolog, který zabírá cirka čtvrtinu knihy, a který je jen o tom, že je to vlastně založeno na skutečných událostech. Naprosto zbytečná část, kterou jsem mohl přeskočit. Kdyby mi to někdo řekl.

Pomstáááááá

Kniha obsahuje rozvláčné popisy prostředí, které jsou někdy sice zdlouhavé, ale jindy zase velmi zajímavé a rychle ubíhající. Kniha se čte dobře, ačkoliv ne tak svižně jako tomu bylo v Pýše a předsudku.

Velmi se mi líbila postava Rogera, který se z uvážlivého gentlemana mění ve stvůru bažící po pomstě. Je jen docela škoda, že pomsta má obecně v knihách velmi negativní reputaci. Musel jsem se smířit s tím, že Roger je prostě záporák.

Kdybych měl Šarlatové písmeno hodnotit čistě konzumně, tak děj mě až tolik neoslovil. Knihu bych doporučil především těm, kteří by rádi poznali dobové poměry.


Název: Šarlatové písmeno
Orig. název: The Scarlet Letter
Autor: Nathaniel Hawthorne
Vydání orig./české: 1850/1969
Nakladatelství: Lidové nakladatelství
Počet stran: 268
ISBN: 26-037-69

Hodnocení:


Pro rubriku Recenze vyplozeno 11.4.2015 v 23:34

I ♥ data

twitter-graph2

Pro rubriku Osobní vyplozeno 9.4.2015 v 00:53

Tak jsem si konečně dovolil tu drzost a zvolil nadpis, který má s češtinou máloco společného. Spíše nic. Naštěstí dnes nebudeme mluvit v jazyce obvyklém, ale v jazyce matematickém. Máš strach? Neměj. Já mám jenom rád čísla v grafech, vizualizacích, infografikách, prostě v čemkoliv, co vypadá hezky.

Není tomu dlouho, co jsem 4x opakoval zkoušku ze statiky, ale vědomosti se přece v tomhle oboru nepočítají. Tady jde o efekt. Důležité je, že se mi to líbí. A že já sbírám spousty dat. Fitbit mi měří spánek, denní aktivitu, Endomondo jak pobíhám v parku a i Google mi občas pošle statistiky o tom, jak moc mě lidi otravují na emailu.

Moje poslední láskou je Gelphi, který umožňuje vizualizaci vztahů mez jednotlivými elementy. Složité co? Ale vypadá to hezky. V praxi si mohu znázornit, jak moc se kámoší kámoši na Facebooku nebo kdo po kom jede na Twitteru. Či v čemkoliv jiném.

A jedno takové krázně znázornění naleznete níže. Z Twitter API jsem to sosal tak důledně, že by mě mohli zablokovat. Pro plnou velikost stačí kliknout na obrázek.

twitter-graph2

A teď trochu technicky (ale fakt jen trochu)

Kdo všechno je na obrázku? Všichni lidé, kterým jsem dal follow (tedy nějakých 250). Každé follow mezi lidmi v mé síti je znázorněno čárou (a mini šipkou). Nápis účtu je tím větší, čím více má follow v rámci sítě. Vznikly mi 4 hlavní bloky kamárádů, které tvoří uzavřenější komunity. Červené vévodí @michelle_LSKT, modré @probubbly, žluté @MO4NS a zelené @schwarzenbergk.

Zkoušel jsem i vizualizace větší sítích, ale exnul mi z toho notebook a nějaký superpočítač zatím nemám dostupný. Ale však on bude brzo nějaký k mání… Zatím mi musí stačit toto.

Pro rubriku Osobní vyplozeno 9.4.2015 v 00:53

Muž pánem domácnosti #5 – Sám sobě doktorem

DSC_0112

Pro rubriku Osobní vyplozeno 6.4.2015 v 17:30

Je velmi důležité si ve své domácnosti udržet zdraví. Sám s tím mám zkušenosti k nezaplacení a z drtivé většiny nemoci se dokážu dostat pouze a jenom silou svojí vlastní vůle. Nebo by to aspoň bylo cool. Zdravý jsem hlavně díky tomu, že mě žádný doktor neviděl dostatečně dlouho na to, aby mě mohl označit za nemocného.

Asi nikdo nemá doktory tak úplně v lásce. Pořád nás kritizují a říkají, že tohle děláme špatně a že bychom to měli dělat lépe. Dokonce vyžadují, abychom se drželi jejich pokynů, kvůli čemuž plánují i opakované kontroly. Ještě že to nejsou přepadovky, ale do kalendáře zanesené události, kdy je nutné se alespoň týden striktně držet jejich pokynů, aby to na té kontrole nevypadalo příliš tragicky.

Naštěstí k doktorům moc nechodím. Zastávám ten názor, že pokud je člověk schopný si k lékaři zajít, tak ještě není dostatečně nemocný. A pokud už to nezvládne, tak už je stejně pozdě a přijede si pro něj speciální černá limuzína. Navíc doktoři nás vlastně ani neléčí. Když se tam jednou za těch pár ukážu, zjistím, že jsem mnohem více nemocný, než když jsem přicházel. To je tzv. zlatý zákon lékařství

Síla autohypnózy

Já naštěstí moc nemocný nebývám. Hlavně díky zlatému zákonu. Mám ale ještě jeden způsob, jak se těm nechutným bakteriím, virům a spórám vyhnout. Nevěřím na ně. Tyhle věci neexistuji a všechny nemoci jsou jen placebo efekt těch, kteří v ně věří. Když na mě něco leze, tak se léčím spásnou myšlenkou, že na mě nic neleze. Když mám kašel, tak to léčím tak, že nekašlu, jen tak pokýchávám. A než si stihnu uvědomit, že možná jako teda nemocný jsem, tak nemoc už je dávno za mnou, zvládnutá bez zbytečného úsilí.

Jen uznávám, že když jsem si jednou zlomil nohu, tak bylo velmi těžké předstírat, že zlomená není a že ten pocit prázdnoty v noze je jen prázdnota mojí duše. Nebo, jak se mě snažily přesvědčit učitelky, že je to jen naražené, ať to zkusím rozchodit.

Já moc nevěřím ani na nějaké tabletky, prášky, vodičky, kapičky, prostě cokoliv, co se běžně prodává v lékárnách. Dokud neumírám, a já doufám že ne, tak se to všechno nějak spraví samo. Co bych to byl za člověka, kdybych neměl ve své tělo plnou důvěru.

Občas není úniku

A když už tam člověk přijde, mezi ty bílé pláště, tak ho stejně pošlou na jiné oddělení a pak ještě na jiné a pak zase na to první, aby se jim tam nestýskalo. Jediný doktor, kterého navštěvuji tak nějak pravidelně, je ten zubní a hlavně proto, že je mojí spolubydlící a vím, že mě jinam nepošle. Ostatně o zubařích jsem už psal. Musím říct, že tam o mně pečují velmi starostlivě.

Zatím jsem ze života vyvázl jen s jednou jizvou a pevně doufám, že pravidelný štangasta ordinací nebudu ještě hodně dlouho.

Pro rubriku Osobní vyplozeno 6.4.2015 v 17:30

Blogger musí být hodně hodný nebo hodně zlý

Cat

Pro rubriku Tipy pro blogování vyplozeno 31.3.2015 v 23:12

Každý blogger by měl jít svou vlastní cestou. Nutno ovšem podotknout, že všechny cesty nevedou do Říma, ale do hodnoměsta a zloměsta, nebo se zaseknete někde v pustině či Brně. Je ovšem důležité někam dorazit. Někdo má talent na to, být hodný a někdo si zas nedokáže pomoci, a musí být zlý.

Pamatuj, čtenáři jsou jen pijavice (zdravím svoje čtenáře), kteří se chtějí přisát a sosnout si trošku emocí. Nezáleží na tom, o jaký typ pocitů půjde. Je to spíše takové bufetění, kdo kde co najde. Každý má rád totiž něco jiného. Někdo je na ách věci (jako romantika), někdo jde po smíchu, někdo po magii a někdo třeba po hnusu. Nesuďme je, jen je vezměme na vědomí.

Tvým úkolem je vzbudit emoci, být někým, mít osobnost. Je jedno jestli bude hodná a pustí se do oslavování jednorožců a duhy nebo zlá, jejíž největší zálibou bude sdílet stránky typu Pes je jídlo, ne kamarád. Je jenom na tobě, která cesta tě osloví, a na kterou se vydáš. Jenom se ji drž a dávej si pozor na zákeřné odbočky. Chceš být přece konzistentní a ne nějaká přelétavá měchuřina.

Dělení na hodného a zlého bloggera je sice hnusně černobílé, předpojaté a naprosto mimo realitu, ale jako názorný příklad to poslouží skvěle!

Hodný blogger

Adriana Světločivá je hodná bloggerka. Je milá a všem dělá, co jim na očích vidí (pouze děvčatům samozřejmě) Je až neuvěřitelné, kolik dveří jí může otevřít jeden úsměv nebo jedna pozitivní zpráva, která překypuje slovy jako zbožňovat a milovat. Adriana nikdy nešetří slovy prosím a děkuji, skoro jimi mrhá, a řídí se heslem můj čtenář, můj pán. Nesnaží se hádat s trolly, protože dobře ví, že z toho nic pozitivního nevyleze a navíc že pro ně není většího trestu, než když je všichni ignorují.

Adriana ve svých článcích nic procítěně nekritizuje a píše zásadně v plusových kontextech. Oni ji vlastně lidi mají rádi. Je taková přívětivá. Je to ten typ člověka, se kterým si klidně zajdeš na kafe a nemáš problém to zatáhnout.

Zlý blogger

Jak všichni víme z hodin náboženství, tak temná strana síly miluje, ba co více se vyžívá v emocích. Echt jsou samozřejmě takové ty ve stylu vášeň, hněv a nenávist. Ty, co se podobají vybuchujícím supernovám. Luky Kladivoun je hrdý na to, že je zlým bloggerem. On má totiž rád temnou stranu síly. Rád se nechá rozesrat a pak o tom napíše dechberoucí článek.

Nedělejme z něj nepřítele společnosti nebo nějakou černou ovci. Luky je prostě temperamentní člověk, který dokáže každého brutálně sjet. Jako když třeba někdo udělá takovou kardinální blbost, že v tramvaji vypustí ducha, vezme si ponožky do sandálů nebo si udělá kafe po československu. A když Luky sjíždí někoho jiného, je to občas docela sranda.

Zlý blogger nezískává slávu v libozvučných (či moderně „libových“) slovíčkách, ale v hněvu, který ventiluje ve svých článcích, ale i ve svých komentářích. Luky je možná občas trochu tvrdý, ale zase od Machiavelliho by dostal velkou pochvalu. A pak by ho sjel.


A jaký chceš být ty?


Pro rubriku Tipy pro blogování vyplozeno 31.3.2015 v 23:12

1 2 3 28
#vltava And my magical beans are touching the sky #toTW #origami #crane Circle is out #toTW #pragueHalf 21 kilometres of fun #toTW Let's cook #salmon Famous IKEA nursery I DESERVE IT My magical beans