Eleanor a Park – Rainbow Rowell

IMG_20150301_163024

Pro rubriku Recenze vyplozeno 1.3.2015 v 16:40

Zaláskovaný román v divnosvětě, kterému trochu přetekly stránky. Spíše než děj tu je důležitější vykreslování Eleanořina děsivého světa, který nelze smazat.

Eleanor a Park je takový sluníčkový román v nepříliš sluníčkovém světě. Odehrává se v době, kdy internet nikdo normální ještě neznal a všechny dobré písničky se musely strkat na pásky do nepraktických kazet. Byl to magický rok 1986.

Eleanor je dívka s faldem tu a tam a tam a ještě tam, co si nejspíše díky tyranizujícímu otci vytvořila svůj divnosvět, kterému rozumí snad jen ona sama. Park je z napůlasijské rodiny a nemá rád spoustu věcí a spoustu lidí a především je nervózní ze svého otce. A odehrává se to ve světě, kde nic není tak, jak má být.

Co by to bylo za knihu, kdyby se tito dva nezčuchli… Jen co je to za zčuchnutí, když začne výrokem, který nemá daleko k Tak už si kurva sedni.

Kniha začala, jenže ono se vlastně vůbec nic nedělo. Příběh se neodehrával, ale spíše se jen šouravými pohyby plazil dopředu. Pamatuju, že někde v polovině se odehrálo něco zajímavého a hned na to mě opět pohltila hluchota. Autorka se spíše než na děj soustředí na vykreslování Eleanořiných problémů s nevlastním otcem, který je hrubián a alkoholik, popisuje jak žijí s rodinou v prťavoučkém bytě a nemají peníze, a že ve škole je asi tak stejně oblíbená jako pondělí písemka z matematiky. A to všechno má ve čtenáři vzbudit lítost.

Po dlouhém nic přichází velké finále, které má sice dobrý náběh, ale ústí opět jako infantilní pohádka na dobrou noc. Vždyť je tam až do očí bijící okamžik „A zlo bylo poraženo“. Asi to ale patří k duši této knihy. Úplný závěr se mi velmi líbil a místo nějakého utínacího úderu nabízí zamýšlecí dojezd, který vás bude ještě pár dní doprovázet. Ironií osudu je, že zrovna k této knize mi vůbec neseděl.

Konečně závěr

Ve vyprávění se střídají obě hlavní postavy, což je určitě ku prospěchu věci a dá se ten podivuhodný vztah sledovat z více rovin. To ovšem k dobré knížce nestačí. Park se mi bohužel už na samém počátku znelíbil svým vystupováním a hlavním rysem Eleanořiny osobnosti je, že nemá zrovna normální život, což je málo a víc jsem si od ní odnést nedokázal. Ať už je Eleanor a Park cokoliv, tak je to především román pro dívky a nikomu jinému bych ho doporučit nemohl.

Trochu jsem doufal, že to bude více ve stylu Hvězdy nám nepřály, které se mi knižně velmi líbily, ale postavy tu jsou takové dětštější a méně uvěřitelné. Škoda. Třeba příště…


Název: Eleanor a Park
Orig. název: Eleanor and Park
Autor: Rainbow Rowell
Vydání orig./české: 2014/2014
Nakladatelství: Yoli
Počet stran: 335
ISBN: 978-80-87543-26-9
Odkaz na knihu u nakladatele

Hodnocení:


Pro rubriku Recenze vyplozeno 1.3.2015 v 16:40

Muž pánem domácnosti #2 – Per to do pračky

DSC_0128

Pro rubriku Osobní vyplozeno 26.2.2015 v 20:39

Bez umění vařit se každý nějak obejde. Jídlo je prostě všude a mikrovlnu se naučí ovládat úplně každý. Jediný vedlejší efekt je ten, že někdy bouchne. Ale praní, to vám v restauraci nezařídí. Možná jen v té opravdu dobré. Já to naštěstí zvládl. Akorát asi ne úplně na jedničku.

Kde jsou ty časy, kdy stačilo oblečení nechat volně pohozené na zemi a ono nejenže za krátký čas zmizelo, ale zároveň se o něco málo později samo objevilo úhledně složené ve skříni. A to se tomu skřítkovi ani nemusela nechávat miska mléka či nějaký menší pamlsek. Teď už oblečení nemizí, jen si tam tak vyzývavě leží a drze smrdí. A pak jsem si koupil koš na prádlo.

Tak nějak podvědomě tuším, že na většině oblečení se nachází cedulky. Někdy to jsou jen takový cancourky a jinde zase sada dlouhých, zakroucených hadů. Občas se dokonce na ně dívám, abych věděl, jestli to je bavlna nebo nějaké parchatně PETky a igelitky z Albertu. Občas na to zapomenu. Naštěstí hadra navíc se nikdy neztratí. K tomu podstatnému, co jsem o cedulkách chtěl říct – hned je ustřihnu, vyškubnu nebo se jich jiným způsobem zbavím a s nimi přijdu i o návod, jak se o oblečení správně starat. Mě je totiž jedno, jak co peru, já nejsem rasista. Bilý, černý, modrý, puntíkatý, co na tom záleží?

Hlavně bacha na prádýlko

Zprvu jsem se trochu bál, jestli nebudu mít růžovoučké prádýlko nebo že všechny barvy získají takový ten vyblitý nádech. Nic z toho se naštěstí nestalo a já se tak mohu pořád držet osvědčené metody jedna velká hromada, jeden skromný program. V nedávné době jsem ovšem narazil. Neočekávaně se mi v rukách rozpadlo několik džín. Nějakou dobu jsem chodil s dírou na zadku a bojím se, že zející otvor v těchto místech není tak cool, jako ten na kolenou. Možná jsem měl ještě před vyhozením zkontrolovat, co bude frčet v létě 2016.

Jak jsem jednou psal, nejsem velký fanda kalhot, ale v práci by mi to asi netolerovali, tak jsem si šel koupit nové. Pan ochotný prodavač mi dal několik rad. Například, ať tam nedávám aviváž, že se to zničí. Poker face. Přikývnu a nedám najevo, že takhle informace otřásla celým mým chatrným světem.

Chvilku jsem si myslel, že snad budu muset oblečení třídit, ale nakonec jsem došel k názoru, že já tu aviváž vlastně ani nepotřebuju a ani nevím, k čemu je v té pračce dobrá. Je to jen placebo. Stačí trenkám namluvit, že jsem ji tam dal a nic poznají. Jsem prostě skvělý psycholog.

To je on, mého srdce šampión.

To je on, mého srdce šampión.

Žehlím v Simpsonech

Jelikož mě internet připravil o schopnost soustředit se na jednu věc déle než pěti minut, tak mi dělá trochu problém uvědomit se, že za hodinu a dvacet minut bych měl to prádlo vyndat. Nezřídka kdy se stává, že se rádo probudím a při návštěvě koupelny přemýšlím, proč je ta pračka plná. A najednou si uvědomím, že jsem pral a že by možná nebylo úplně od věci chodit to na věšák. Rekord jsou zatím dva dny.

Praním to ale nekončí. Žehlení, to je totiž těžká věc. Dokážu dát několik praček, než se vůbec k žehlení dostanu. A někdy si tu košili prostě vezmu a vyžehlím ji v ruce. Jak se to dělá? Přesvědčím sám sebe, že to není tak strašné. Efekt je nic moc, ale zas ukazovat všem chlupy na hrudníku není společensky přijatelné. Nemůžu se dočkat, až budou zmačkané věci módní. I když to bych si je asi žehlil vždycky, abych nebyl moc mainstream.

Proces žehlení měřím zásadně v Simpsonech. To nejdelší může trvat až tři Simpsonovi, ale to fakt peru veškeré oblečení, které mám. Jsem na sebe docela pyšný. Nikde totiž nemám žádnou černou díru. Jen jsem se jednou opařil… dvakrát. A jen doufám, že se neprojeví kouzelnost trojky.

Je to vlastně jednoduché. Narvat to pračky co to jde, přihodit prášek, dá to na 40 a děj se vůle Boží. To je ten Petr Pan styl. Až začnu prádlo třídit, bude to děsivé svědectví toho, že jsem asi vyrostl.

Pro rubriku Osobní vyplozeno 26.2.2015 v 20:39

6 kladiv na bloggerský blok

bricks-2

S autorskou krizí se čas od času musíme potýkat všichni. Naštěstí máme svoje podivuhodné způsoby, jak ji překonat. Vždy se ale hodí mít nějakou tu metodu navíc, a proto vám dnes ukážu šest kladiv, kterými lze onen blok zbořit.

a zbytek je tady →

Pro rubriku Tipy pro blogování vyplozeno 22.2.2015 v 18:22

Z posledních sil #1- Půlmaraton za rohem

bota

Pro rubriku Osobní vyplozeno 16.2.2015 v 18:10

Levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá, zakopnout, vysunout křídla, vyrovnat to, levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá,…

Můžete o mně tvrdit, že jsem škodolibý a budete mít pravdu. Co dokáže člověka naštvat víc, než několik tisíc měkkýšů, co mu zablokujou půlku Prahy a pak ani neví, jak se dostat na Staroměstskou. Ne nadarmo se říká, že jestli je nemůžeš porazit, přidej se k nim. Startovné je zaplaceno, boty už jsou nažhavené a jenom doufám, že se mi do začátku (či průběhu) závodu nerozpadnou. V mikině to už pěkně praská, všechny gumy povolily a spíše jen tak plandají, než aby držely, a v rukavici mám obrovskou díru.

Nějaká neznámá síla mě poháněla dopředu už druhého ledna. Od prvního ne, protože prvního se běhá na předsevzetí. A běhá se poprvé a naposledy. Já na předsevzetí nevěřím. Příroda mi v lednu rozhodně nepřála. Byl neustálý protivítr a den co den pršelo, sněžilo nebo mrzlo a nebo všechno dohromady. Hlavně všechno dohromady! Nakonec ale globální oteplování zvítězilo, protože ono vždycky vyhraje, a já mohl začít běhat v nějakém normálním počasí. A z PANE BOŽE, MĚ TAK HROZNĚ BOLÍ NOHY, se stalo ubohé: bolí mě nohy. Sláva tréninku!

Bába na lekačku

200 Běhání mi většinou vyjde na večer, pod tou krásnou rouškou tmy, kdy se spořádaní lidé ještě vracejí domů, ale z křoví už vylézají první víly, bubáci a úchylové. To pravé ořechové nastává v momentě, kdy si zahraju Zombie run. V klidu si klušu a najednou se kolem mě začne ozývat střelba nebo z nedalekého křoví na mě mručí nemrtví. Kdyby se to náhodou stalo ve skutečnosti, jsem ztracen.

Může to být pro někoho podivné, když z nuly šedesát zrychlím za několik sekund. Já bych jim rád vysvětlil, že nechci, aby mi někdo sežral mozek. Lidi jsou ale dneska hrozně normální a obyčejní a asi by to nepochopili. A jen by možná přikývli, že zombíci rádi paleo.

Celé to běhání je nebezpečné. Ani ne tak pro mě, jako pro ostatní lidi. Už několikrát jsem komusi málem způsobil infarkt. Nosím totiž zásadně černé oblečení a bafám na kde koho. Jen jedna babka na mě zákeřně bafla, ale bylo to jen nedorozumění. Z dálky na mě volala, že bafnul já ji.

Nic z toho se ale nevyrovná psům, kteří mě zlomyslně honí a já pak jako chudák musím před nimi běžet. Když to srovnám se Zombie runem, je to na mě až příliš realistické.

Bude mi blbě

Do půlmaratonu už zbývá jen 40 dní. Děsivé to je jen lehce. Do mysli se mi vyrývá vykutálená myšlenka, jak se ploužím Libeňským mostem a poprvé po deseti kilometrech se mi ztrácí ta holka, co měla na tričku něco s pornem. V tu chvíli jsem věděl, že jsem odpadl a to, že jsem předběhl jednoho černocha, mi den nezachránilo. Ale to bylo minule.

Tento rok to bude jiné, tento rok budu připravený jako nikdy předtím. Už jsem vystrašil tolik babiček a utekl před tolika psy, že mě může zastavit jen maník s mačetou ve 0:04. A pak, až doběhnu do cíle, okamžitě sežeru a vypiju všechno, co mi daj, snad kromě medaile, a bude mi blbě, ale bude mi to jedno, protože to doběhnu a budu mít párek měsíců bez toho, abych to musel opakovat.

Tento rok jsem za sebou nechal 128 kilometrů a bude jich ještě víc. Hlavně proto, že se držím hesla, co si nezměřím, to jako bych neběžel!

Pro rubriku Osobní vyplozeno 16.2.2015 v 18:10

Muž pánem domácnosti #1 – Uvař, co dokážeš

IMG_20141118_184207

Pro rubriku Osobní vyplozeno 11.2.2015 v 23:22

K vaření jsem se vždycky stavěl pragmaticky a uchopit vařečku a váleček mi nikdy nedělalo problém. Navíc jsem zastánce teorie, že všechno jde uvařit, pokud existuje správný recept. Google it!

Můj dům, můj hrad! To těžko! Můj byt, můj hrad. Eee. Můj pokoj, můj hrad! Jo! V první pětině můžete obdivovat šatnu, do které jsem vtěsnal skříň, o kousek dále je sportovní koutek o velikosti jeden krát jeden metr. Huňatý koberec included! A do půlky pokoje se mi ještě vešla studovna, kterou představuje jedná drobná knihovnička přecpaná knihami. Je tam i nutela, která mi moc nejede, med v medvědovi, šití a prostě takovej ten skrumec, co se jinam nevešel.

A nesmí chybět pracovna a ložnice a to vše je v mé malé domácnosti, v mém hradě, v mém pokoji, kde se binec snoubí se šerem. Který jiný král by mohl odjet půl metru na židli z pracovny a skočit rovnou do postele? Má to svoje kouzlo.

Ale zanechme prach prachem a pohněme se do kuchyně, která není ani jak jako hrad jako spíše podrobené knížectví. Mám to štěstí, že už umím uvařit i složitější jídla než je kakao nebo čaj. Vždycky jsem byl toho názoru, že když budu jednoduše následovat recept, tak vždy dostanu výborný výsledek. A pokud ne, tak za to může recept. Kuchař je jen oběť.

Myslet hmotně

Nemám tucha, co je na talíři, ale bramboru tam vidim

Nemám tucha, co je na talíři, ale bramboru tam vidim

Brzy jsem se naučil, že nejlepší je dělat jídla velmi hmotná a netekutá. Když si totiž pak tu baštu nesu do práce, nemusím se bát, že se za mnou bude vinout cestička kapiček, případně menší potůček z omáčky. A kdybych si uvařené jídlo neodnášel do práce, citelně by se prodloužila doba snědící.

Je to speciální jídlo, salát tak velký, že musím ze šuplete vytáhnout ten největší hrnec, jaký tu je, aby se mi to tam vůbec vešlo. První den je vynikající, druhý den to ještě jde a třetí den … se to prostě už musí sníst. Ten recept byl původně relativně prostý, ale postupem času jsem začal přidávat suroviny, že doba snědící se někdy prodlouží na nelidské čtyři dny. Jsem megaloman.

Syndrom věčného hladu

Vařil jsem veggy

Vařil jsem veggy

Ačkoliv někdy monotónní stravou trpím, tak ta možnost nevařit několik dní je náramná úleva. Neděje se mi málokrát, že protočím panenky a místo s bramborami si dám řízek prostě s řízkem. Je to léty prověřená kombinace. Jsem ale rád, že mám vůbec co jíst. Ne že bych měl hluboko do kapsy, ale já prostě hrozně nerad nakupuju. Beru jen to, na co mám zrovna hlad. Pak se toho najim a mám hlad znova. Říkám tomu spirála hladu. Nechápu, jak mohli ty komunisti plánovat pětiletku, když jí nezvládnu ani týdenku.

A tak občas sedím na posteli, jím sýr, protože sýr je všechno, co mám a dívám se, jak mizí a jak mám pořád hlad a už se těším na zítra, protože vím, že si něco koupím a přežiju jeden další den v pekle, ve své vlastní domácnosti, ve svém vlastním výtvoru.

Pro rubriku Osobní vyplozeno 11.2.2015 v 23:22

Literární fest na Literární akademii

DSC_0087

Na 150 lidí se sešlo v budově Literární akademie, aby se zde naučilo novým dovednostem a setkalo se s novými kámoši a kámoškami. Ve čtyřech patrech se pořádalo 10 kurzů a po celou dobu byly k dispozici horké nápoje a něco k zakousnutí.

a zbytek je tady →

Pro rubriku Psaní vyplozeno 9.2.2015 v 00:30

1 2 3 26